Kultura společnosti není jen její smysl pro estetický půvab. Je toho mnohem více, co do ní spadá; ať již přímo, nebo nepřímo. Kulturou se dá nazvat to, jak určitá společnost žije i to, jak v ní žijí jednotlivci. Co společnost používá ve svém každodenním shonu i při odpočinku. Tak budu chápat toto slovo i v následujícím textu.
Mnoho z nás podléhá klamu, že my Evropané máme ryze vlastní zvyky, ryze vlastní kulturu. Ale jsou to například arabské číslice, které používá úplně každý Evropan. Právě ty ukazují, že ne vše, co jsme si již za staletí našeho vývoje přivlastnili, jsme také vytvořili. Lidé mají totiž schopnost se učit. A tuto schopnost mají i národy Evropy. Jinak by se zde stěží rozšířilo křesťanství, které svým původem pochází z Izraele, tedy z východu. Tato schopnost učit se od jiných, se nám již mnohokrát vyplatila a pořád vyplácí.
Arabskou kulturou jsme se nechali inspirovat také v lékařství, a to v době, kdy u nás bylo na mizerné úrovni. Bohužel však musíme překonávat další lidskou vlastnost, kterou je přesvědčení o neomylnosti našich názorů a postojů.
Je to dáno tím, čemu věříme a čemu chceme věřit. Totiž když člověk něčemu bezvýhradně věří, je pro něj těžké přijmout jakýkoliv jiný názor. Tak se může stát, že se za života potkáme se skutečností, která nás může nějak obohatit a přitom pro naši „neomylnost“ tuto věc nejen nepřijmeme, ale třeba i odsoudíme.
Těmi věcmi můžou být dokonce právě ty, po kterých celý život prahneme, po kterých velice toužíme. Může se nám stát, že v rámci naší kultury, třeba náboženské, nakonec mineme cíl, který nám někdo z vnějšku ukazuje. Radši totiž budeme bloudit v nesrozumitelných dogmatech naší vlastní minulosti, než abychom se nechali poučit.
Jakákoliv kultura má jednu vlastnost, pokud ustrne sama v sobě a přestane se vyvíjet, nakonec zanikne. Je to škoda pro všechny, kteří tuto kulturu tvoří. Kdyby měla zaniknout kultura evropská, byla by to obrovská škoda i pro mě.